Už jsou to 4 měsíce, co jím zdravě a skoro 3 měsíce, co cvičím. Rozhodně to ale nebylo jednoduché období. I když si myslím, že v celkovém souhrnu jsem to zvládla dobře. Měla jsem za tu dobu však jedno velmi obtížné období.
Bylo to v první polovině února a přišlo to jako blesk z čistého nebe. Najednou jsem se nemohla dokopat ke cvičení. Prostě se mi nechtělo a dovolila jsem, aby lenost zvítězila :(. Taky jsem v té době slavila svoje a kamarádovi narozeniny, což spustilo lavinu obžerství. Najednou jsem ani necvičila a zdravě jedla opravdu jen minimálně. Jakmile jsem v jídle a cvičení jednou polevila o něco víc než obvykle, už jsem se vezla. Tohle období trvalo asi 14 dní, možná o něco déle.
Bylo to pro mě tehdy docela těžké. Najednou jsem měla pocit, že jsem všechno zkazila! Strašně jsem toho pak litovala a úplně zbytečně se trýznila výčitkami. Nicméně jsem si v jednu chvíli doopravdy myslela, že to vzdám. Ne, že bych to všechno chtěla jen tak hodit za hlavu, ale prostě jsem měla strach, že to NEDOKÁŽU. Strach z neúspěchu umí být pěkný neřád.
Neříkám, že jsem expert na překonávání krize, to určitě ne. Jen chci napsat, jak se mi podařilo, že jsem se vrátila zpět.
Po celou tu dobu, co jsem necvičila a hřešila v jídle, jsem myslela na to, jaké to bude mít důsledky. Nemyslím to hřešení samotné, ale spíš to, co se stane, když to nezatrhnu. Došlo mi, že mám dvě možnosti. Buď se na všechno vykašlu a začnu se zase cpát nezdravými věcmi, přiberu, co jsem shodila a budu prostě tučná ženská, na kterou v plavkách fakt není hezký pohled. Nebo se vrátím zpátky na svoji cestu a budu pokračovat jako by se nic nestalo. Možná to někomu přijde snadné a logické, ale ono to ve skutečnosti tak jednoduché není. I když všichni známe tu správnou možnost, je těžké to v reálu udělat.
Mě hodně pomohlo to, že jsem si stále opakovala, co už jsem dokázala. Opět jsem se vešla do některého svého oblíbeného oblečení, okolí si začalo všímat změny, zase jsem se cítila skvěle. Taky jsem si stále opakovala, proč to vlastně dělám. Jenže zároveň jsem věděla, že své vysněné postavy se dočkám nejdřív za rok, a to je pro mě hrozně daleko. Jak se donutit něco dělat teď, když výsledek bude za rok? V tomhle mi hodně pomohlo stanovení kvartálních cílů. Všechno jsem to řešila pomocí oblečení. Na začátku prvního kvartálu jsem si vybrala oblečení, do kterého bych se reálně na konci mohla vlézt. A v průběhu si zkoušela jak sedí líp a líp. Tím pádem jsem se těšila na konec kvartálu, až se do něj konečně vejdu.
Na tohle všechno jsem si vzpomněla. A najednou mi přišlo líto to zahodit, zvláště když už jsem byla skoro v polovině! Prostě jsem se na ty věci tak těšila, že to nešlo jen tak hodit za hlavu. Tehdy jsem se rozhodla pokračovat. Upřímně jsem tehdy neřešila, jestli za ten roku budu hubená nebo ne, v té chvíli mi šlo o to dostat se do těch věcí, na které jsem se tak těšila. Co se týče jídla, tak mi ve finále došlo, že když jím zdravě, že mi to mnohem víc chutná!!! Začala jsem zase pravidelně cvičit a zdravě jíst. A hlavně si to opět užívat. Zvláště ten pocit po cvičení, kdy vylezu ze sprchy a jsem jako znovuzrozená :).
Taky mi hodně pomohlo, když jsem svoji cestu udělala veřejnou a začala psát tenhle blog. Uvědomila jsem si, jak bych se asi cítila, kdybych tu měla napsat, že jsem to nezvládla :(. Nebyl to zrovna hezký pocit. Navíc už jsem tomu věnovala dost energie. Prostě jsem to nechtěla vzdát a
nevzdala!!!
Dnes s odstupem času vím, že jsem opět na správné cestě za svým cílem, krásnějším a zdravějším tělem. Navíc se ve finále ukázalo, že ta krize nebyla tak hrozná a i když jsem si tehdy myslela, že jsem si tím všechno pokazila, tak to tak ve skutečnosti vůbec není :).
Myslím si, že mě takových krizí ještě asi pár čeká. Nejsem zrovna moc disciplinovaná :(. Ale beru to jako součást mojí cesty, se kterou se budu muset vypořádat. Hlavně už budu mít zkušenost, ze které můžu čerpat. A rozhodně už se nebudu tak trýznit. Ani 14 hříšných dnů nemůže pokazit úplně všechno, co do té doby uděláte!
Hodně štěstí na Vaší cestě
Vaše Jana
