V poslední době se víc a víc zabývám věcmi, které se týkají osobního rozvoje. Možná si někdo říká, že tohle sem přece nepatří,.. Patří :), víc než cokoliv jiného! Osobní rozvoj, vzdělávání a obdobná témata jsou mi velmi blízká a čím víc se je snažím poznávat, tím víc si uvědomuji to nejzásadnější a tím je SEBELÁSKA.
Sebeláska nás učí milovat se takové, jací jsme, klidně i s těmi faldíky :). Na druhou stranu, většina lidí, kteří pěstují sebelásku, jsou štíhlí! Já jsem se začala pídit po tom, proč jsem tolik přibrala a co se skrývalo za tím, že jsem v jídle hledala útěchu. Je to už docela dlouho, co jsem zjistila, že v jídle hledám určitý druh uspokojení. Věděla jsem, že je to špatně, ale neuměla s tím nic udělat ani to nějak rozklíčovat. Díky práci "sama na sobě" mi došlo spoustu věcí a to i v souvislosti s tímto tématem.
Pomocí jídla jsem si totiž naplňovala jedny ze základních lidských potřeb. Byl to pocit bezpečí a lásky. Jako malé dítě jsem neměla tyto potřeby naplněny skrze moji rodinu a sama jsem to neuměla. Jelikož jsou to však potřeby, bez kterých se většina z nás nemůže obejít, najdeme si je časem někde jinde. Většinou se to děje naprosto nevědomky. Jako lidské bytosti bez toho nemůžeme žít, ale jsme natolik vynalézaví, že si je dokážeme obstarat :). Bohužel, ne vždy nebo spíš většinou, je to špatným způsobem. Je to často ale jen ten jediný způsob, jaký známe.
Pravdou je, že většina obézních se prostě nemá doopravdy ráda. Většinou se za něco trestají, myslí si, že nejsou dost dobří, že nikdy nebudou jako ti druzí a úspěšní. Těch věcí, které na sobě nemají rádi je spousta. A pokud jsou jako já, tak si to nepřiznají. Já jsem tyhle myšlenky hodně dlouho popírala. Věřila jsem, že se mám ráda a že mi nic nechybí. Čím víc na sobě pracuji, tím víc vidím, jak jsem na tom byla špatně! K procitnutí z mých "bludů" jsem musela dostat pořádnou facku od života. Ta přišla a já jsem začala otvírat oči.
Teprve teď si uvědomuji, kolik škod jsem sama na sobě napáchala, ale nemám nejmenší právo se za to vinit. Nic jiného jsem neuměla! Každý potřebuje cítit lásku a pocit bezpečí! I já! Našla jsem si lásku k jídlu. Když jsem měla plné bříško, byla jsem šťastná a tolik spokojená. Ať se dělo kolem mě cokoliv, talíř dobrého jídla byl jako milující náruč, která je pro mě stále otevřená. Celý život toužím být v bezpečí a tak jsem s pomocí "lásky" kolem svého těla vytvořila ochranou bariéru z tuku. Ta mě chránila a držela v "bezpečí". Ani jedno z toho jsem si neuvědomovala.
Až díky sebelásce mi tohle všechno zpětně došlo! Nebylo úplně snadné se s tímhle vědomím srovnat a už vůbec není snadné tento můj celoživotní model změnit. Avšak vím, že nemůžu hledat lásku v jídle, od toho tu není. Jídlo je palivo pro moje tělo, ne zdroj lásky! A nebezpečí mi vlastně taky žádné nehrozí, určitě ne žádné, před kterým mě ochrání vrstva tuku! Obě tyto potřeby jsem schopná uspokojit sama a nepotřebuji žádné berličky. Pokud se člověk opravdu miluje, nehledá lásku v jídle a zároveň se o svoje tělo stará, protože si uvědomuje, že mu bude sloužit celý život!
Jen si vemte, jak často třeba nadáváte na své nohy, že jsou krátké, tlusté, mají celulitidu, tlustá lýtka a já nevím, co ještě dalšího! Stále na nich hledáme chyby a něco jim vyčítáme. Nikdy s nimi nejsme spokojeni. Ale můžou za ty všechny výše vyjmenované věci samotné nohy a nebo jenom my? Kdo z nich udělal to, co jsou. A co kdyby mohly naše nohy náhle obživnout a rozhodly se, že už to nebudou dýl snášet! Nosí nás kam chceme, běží, když chceme, skáčí, dělají vše, na co si jen pomyslíme! A tak řeknou, že už toho mají dost, seberou se odejdou! Budeme bez noh,.. Jak bychom pak byli šťastní za svoje nohy. Řekněme si narovinu, kolik částí našeho těla by s námi chtělo zůstat???? Upřímně, se mě by toho moc nezůstalo :(. Asi moje oči, vlasy by možná taky zůstaly, i prsa svoje mám ráda,... A dál?
Přijde mi to dost smutný. Jsem ráda, že jsem si to uvědomila a hlavně na tom pracuji. Učím se mít svoje tělo ráda, i když není zrovna podle mých představ. Ono za to nemůže a je jen na mě jakou lásku a péči mu chci a budu dávat. Ono mi to vrátí, tím jsem si jistá. Lidské tělo je osobní vizitkou naší sebelásky.
Mám ráda sama sebe, přijímám se taková jaká jsem a jsem vděčná za svoje tělo! Pracuji na tom, abych místo "ráda" napsala "miluji". I já se učím, jak na to.
S láskou
Vaše Jana
Žádné komentáře:
Okomentovat