A DOST!

Jako věčná bojovnice s jídlem vím, jak je těžké něco změnit. Zvláště, pokud jíte naprosto automaticky a vůbec nad tím nepřemýšlíte. Jestli si navíc u jídla rádi čtete, tak to asi taky znáte. Jíte, jíte a najednou jste přežraní a ani vlastně nevíte, co jste snědli, jen víte, že váš knižní hrdina zdolal další překážky, či si vydobyl srdce své vyvolené. Tohle je můj prakticky každodenní scénář.

Nechci v něm však dál pokračovat a chci ho změnit. Prvním krokem bylo výrazné zmenšení porcí. Pokud mám polívku a druhé jídlo, tak se snažím dávat si cca poloviční porci druhého jídla. Mám vyzkoušené, že mi to stačí. Občas to ale úplně neodhadnu a pak mám na talíři třeba ještě pár soust, ale cítím, že už jsem sytá. Přesto to vždycky sním. Tím, že si u toho čtu, tak se moje pozornost neupíná na jídlo, ale na knížku. Sním tedy často mnohem víc, než je třeba.

Dneska jsem měla zelnou polívku, která byla docelá sytá a lasagne. Když jsem snědla půlku lasagní, tak jsem si uvědomila, že už jsem vlastně pro tuto chvíli najezená, ale jelikž to nebyla velká porce, tak mi zbývající půlka už přišla malá a tak jsem si řekla, že to už zvládnu a opět jsem se začetla. Naštěstí se mi podařilo po chvilce se zastavit a uvědomit si, co to vlastně dělám. Opět jím nevědomě. Moje tělo už mi jasně řeklo, že má dost a já se rozhodla to naprosto neakceptovat. Tak i když mi zbýval na talíři už opravdu jen malý kousek lasagní, rozhodla jsem se je nechat být. Prostě si je sním později!

Přesto jsem cítila, že jsem měla ten příbor odložit už dřív. Zvyk, číst si u jídla je pro mě hodně velkým nešvarem, se kterým budu dlouho bojovat. Přesto si myslím, že se i tak dá jíst vědomě a poznat, kdy má tělo dost. Zmenšení porcí samozřejmě pomůže už samo o sobě, přesto by mělo mít to finální slovo moje tělo. Opět se totiž cítím přejezená a není mi v tomto stavu vůbec dobře :(.

Nebude jednoduché to změnit, ale pracuji na tom. A přestat jíst, když už je tělo syté i přesto, že mi zbývají poslední tři sousta je prvním krokem!

Hubnutí zdar

Vaše Jana